Sám sobě detektivem

Musím se vám k něčemu přiznat. Miluju detektivky. Hlavně takové ty staré, klasické. 

Přivedla mě k nim už moje maminka, jejich vášnivá čtenářka, která mi pomohla odhalit Agathu Christie, Dorothy Sayersovou, Ngaio Marshovou nebo Dicka Francise. 

V posledních letech jsem přišla na chuť i Sherlocku Holmesovi. Jako teenager jsem četla jen Psa Baskervillského, což byl příběh dostatečně strašidelný, ale v té době jsem ještě neocenila geniální deduktivní způsob slavného soukromého detektiva, kterého v druhé polovině 19. století stvořil sir Arthur Conan Doyle. (Mimochodem i Doylovy jiné záhadné povídky – tedy bez Sherlocka – velmi doporučuju k přečtení.)

Sherlock Holmes nepotřebuje honit podezřelé po poli a sbírat v potu tváře množství stop. Způsob jeho vyšetřování stojí na dedukci, logice a všímání si zdánlivě bezvýznamných detailů. V tom se ostatně podobá Herculu Poirotovi z románů Agathy Christie. 

Před pár dny jsem poslouchala příběh Údolí strachu, který jako četbu na pokračování připravil Český rozhlas. Holmes vyšetřuje záhadnou vraždu zámožného majitele starobylého hradu, který dlouhá léta pobýval v Americe a říkalo se o něm, že se ho chce někdo z jeho nepřátel zbavit. Slavný detektiv samozřejmě nakonec ukáže vyšetřovatelům, že skutečnost je někde úplně jinde, než byla oficiální verze vyšetřování. V jedné chvíli Holmes vyslechne verzi komisaře a řekne mu něco ve smyslu: Dobře, pojďme si to popsat tak, jak jste to teď řekl vy a uvidíme, jestli všechny detaily sedí. Ukáže se, že v komisařově verzi jsou mezery a nesrovnalosti a ten musí dát detektivovi za pravdu.

Mně v té chvíli běželo hlavou: Tohle mi něco připomíná! A pak mi to došlo. Připomíná mi to průběh koučovacího sezení s klienty:-)

Když přijde někdo na sezení, často přichází s nějakým problémem, těžkostí, zádrhelem, který by chtěl vyřešit. Vypráví svou verzi příběhu tak, jak ji dosud vždy vyprávěl a snaží se najít cestu ven. Já pozorně poslouchám a často slyším, že postupně začínají vyplouvat na světlo mezery a nesrovnalosti. Je to hlavně u těch našich oblíbených fatálních vět jako: "Nikdo mě nemá rád. Vždycky všechno zkazím. Nikdy nebudu dost dobrý/á". 

Pokud se u těchhle přesvědčení s klientem zastavíme a začneme je pomalu zpochybňovat a rozplétat, otevřou se dveře a rozšíří se pole možností, co by se dalo dělat, aby se člověk dál netočil v kruhu neprospěšných příběhů. Nakonec třeba společně přijdeme na to, kde je zakopaný ten příslovečný pes (někdy doslova pes Baskervillský! :-)) a najdeme tak příčinu, se kterou je možné pracovat a díky tomu něco změnit. 

Oproti povídkám a románům A. C. Doyla ale v tomhle příběhu nejsem já jako kouč Sherlockem Holmesem, který na vše přijde. Já jen poukazuju na díry ve vyšetřovací verzi. Tím pravým detektivem, který může zdárně vyřešit svůj největší případ, jste vy sami!