Jak jsme dělali Pollocka

Na začátku psaní textů do knihy Cesta Šibala jsem se nemohla vymanit z osidel akademičnosti a zahlcováním čtenářů množstvím informací, které jsem si nastudovala. Když jsem ale tyhle své myšlenky vrhla na papír, i já jsem uznala, že je dobrý napsat knihu čtivou a ne ubíjející (zvlášť, když má být o Šibalovi;-).

Poměrně rychle jsme s Karolinou došly k tomu, že celý text bude mnohem víc osobní, vyprávěcí a příkladový. Měla jsem už předtím připravené nějaké své příhody s archetypem Šibala, kterými bych chtěla text proložit. Ale během psaní se mi připomínají další a další vzpomínky, který s sebou nosím už dost dlouho, občas si je přehrávám na zadním promítacím plátně ve své hlavě, ale nikdy jsem o nich moc nemluvila, ani je nikde nezaznamenala. Teď jakoby se díky souvislejšímu psaní uvolnila stavidla. Doposud skryté zážitky vytékají ven a zhmotňují se v podobě písmen na bílé ploše textového editoru. Třeba jako tenhle drobný text o tom, jak jsme na gymplu dělali Pollocka. Je pro mě teď o to důležitější, že ani náš hodný pan učitel ani jeden z mých spolužáků už nejsou mezi námi.

= Ve třetím ročníku na gymnáziu přišel náš učitel na dějiny umění do třídy a prohlásil zhruba toto: Budeme probírat abstraktní umění. Mimo jiné Jacksona Pollocka. A já mám takový nápad. Chtěl bych, abychom se inspirovali jeho tvorbou a vytvořili nějaké obrazy v jeho stylu. Jako škola ale nemáme prostředky na tolik akrylové barvy, kterou budeme používat. Ledaže byste se na barvy složili.

Myslím, že jsme ani moc dlouho neváhali. Nás pár odvážlivců, co jsme na seminář chodili (většina třídy chodila na hudební seminář, kde se nic moc nedělo), se složilo na několik plechovek základních akrylových barev. Příští dvouhodinu jsme se opět sešli v krásné prosvětlené učebně, která sloužila i jako ateliér. V dlouhých pláštích, které jsme jinak používali při chemických laboratorních pracích, s vyhrnutými nohavicemi kalhot a bosí. Po celé podlaze jsme roztahali krycí igelitové fólie a rozmístili velké archy papíru.

A potom jsme už jen cákali, stříkali a polévali. Případně v barvě omočili nějaký předmět a na papír ho otiskli. Pořád mám to odpoledne před očima. Pár nadšených sedmnáctiletých kluků a holek v bílých pláštích, co se bosí promenádují mezi barvami a ze střešních oken na celou scénu dopadá jarní slunce, v jehož paprscích se tetelí částečky prachu. Stihla jsem za to odpoledne vytvořit obrazy dva a oba byly vybrány na výstavu do školní jídelny.

Přestože jsme během dvou let v rámci seminářů zvládli namalovat a nakreslit ještě několik obrazů, tohle tvoření bylo nezapomenutelné. Náhoda, barevnost, spolupráce, vytrhnutí z obvyklého konceptu "dělání obrazů". Zakoušení všemi smysly. Vždycky, když teď po mnoha letech moje dcera otevře tubu s akrylovými barvami a já ucítím tu vůni, jsem zase tam. =