Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš...

Na gymplu jsme měli na češtinu zvláštního učitele. Byl věřící, zpíval v chrámovém sboru a k výuce přistupoval velmi specificky. 

Někdy vletěl do třídy a už od dveří začal diktovat diktát nějakej šílenejch slov, podobně jako profesor Hrbolek v Marečkovi. Holkám, který se na něj usmívaly, dával lepší známky (já to nebyla, tak jsem měla na vysvědčení vždycky dvojku). Kluky naopak trochu dusil. Jednal poněkud nepředvídatelně a každý rok si na něj někdo u ředitele stěžoval. Jenže ředitel nikoho lepšího neměl a tak učitel učil dál. 

Na druhou stranu nás ale tenhle chlapík chtěl opravdu něco naučit a musím říct, že spousta věcí, které nám předával, ve mně zůstalo. Jednou opět vrazil svým obvyklým způsobem po zvonění do třídy a napsal na tabuli velký nápis ZRŮDY RUDÝ. Měli jsme tehdy asi probírat literaturu za komunismu. Učitel nám vyprávěl různé věci, co se za minulého režimu děly a mimo jiné taky o projevu Milouše Jakeše v Červeném Hrádku (od kterého teď shodou okolností nedaleko bydlím). Jakeše nazýval "ševcem z Brlohu", protože pocházel z obce Brloh u Českého Krumlova. 

Bral nás taky hodně na školní výlety, navštívili jsme Čapkovu Strž, Santiniho kostel na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou nebo petrkovský statek básníka a malíře Bohuslava Reynka. V té době byl ještě v soukromém vlastnictví Reynkových synů, kteří už jako dědečci seděli na dvoře statku a povídali něco bandě puberťáků. 

Kromě tohohle všeho nás učitel občas nutil zapamatovat si staré chorály a církevní písně. Takže jsme kromě třeba "Ktož sú boží bojovníci" recitovali i Svatováclavský chorál. A aby to nebylo jen tak, pěkně ve staročeštině. Takže žádné "kníže náš", ale "kněže náš" a tam, kde je na konci každé sloky "Kriste eleison" (Kriste, smiluj se), my jsme zvolali "krleš!" (počeštěná zkomolenina).

Podobně to bylo i s písní "Hospodine, pomiluj ny" (nejstarší známá česká píseň z přelomu 10. a 11. století), kde je tohle zvolání na konci třikrát. Samozřejmě jsme z toho měli legraci a kluci pak o přestávce běhali pro třídě a křičeli "krleš, krleš, krleš!"

Po nějaké době po maturitě jsme se dozvěděli, že tenhle náš učitel zemřel (bylo to divný, když nás učil, bylo mu tak kolem padesáti). A já jsem si začala uvědomovat, kolik věcí jsem se díky jeho svérázným metodám naučila a zapamatovala si. 

Jako třeba dneska, když jsem si najednou v hlavě začala recitovat Svatováclavský chorál ve staročeštině... 

Art: Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi